Biologie transsexuality

Podle současného stavu vědeckého poznání se předpokládá, že se pohlavní identita zakládá již během nitroděložního vývoje a je nezávislá na pozdějších hormonálních a společenských vlivech. K tomuto nás mimojiné vedou i případy dětí, kterým bylo po krátce narození pohlaví chirugicky změněno (ať již pro vrozené vývojové vady nebo pro úraz) a i přes výchovu odpovídající jejich novému pohlaví se s ním nikdy nebyly schopny identifikovat a v pokročilejším věku na vlastní přání podstoupily změnu pohlaví směrem k původnímu.

Asi nejznámějším (nikoli však ojedinělým) je případ Davida Reimera, zpopularizovaný knihou Jak jej příroda stvořila (mimojiné přeloženou i do češtiny). David se narodil jako jedno z jednovaječných dvojčat pod jménem Brandon. Po nepovedené obřízce ve věku osmi měsíců, při které přišel od velkou část penisu se na základě tehdejších teorií (tj. že pohlavní identita je daná jen výchovou) rozhodlo o jeho chirurgické konverzi na dívku. Od této chvíle byl vychováván jako Brenda. Případ byl zastánci teorií o sociálním původu pohlaví (v první řadě dr. John Money) propagován jako zářný příklad platnost platnosti těcho teorií. Jak se však ukázalo později, v případu docházelo k rozsáhlým falšováním dat. „Brenda“ totiž již od nejútlejšího věku vykazoval genderově atypické chování a vyjadřoval nespokojenost se svou pohlavní identitou. Ve věku čtrnácti let přijal mužskou identitu a jméno David. Později podstoupil hormonální léčbu, faloplastiku a dokonce se i oženil.

Dalším příkladem podporujícím teorie o biologické danosti pohlavní identity jsou studie založená na sledování chlapců s kloakální extrofií. Kloakální extrofie je velmi vzácný a závažný vrozený defekt urogenitálního traktu. Protože u takto postižených chlapců je penis silně zdeformovaný nebo úplně chybí, indikovala se u nich chirurgická konverze na dívky. Ve studii (Reiner et Gearhart 2004), která sledovala 16 chlapců s kloakální extrofií, z nichž byla konverze provedena u 14, se pouze pět identifikovalo jako dívky (a navíc je nutno dodat, že ne všechny dosáhly ke konci studie puberty) a všechny vykazovaly pro dívky genderově atypické chování.

Podobná je situace u genetických mužů s deficiencí enzymu 5-α reduktázy (Imperato-McGinley et al. 1979). Vlivem nedostatku dihydrogentestosteronu (DHT) se novorozenci s tímto syndromem převážně rodí s vnejšími gentitáliemi, které jsou buď nejednoznačné nebo ženské a často jsou vychováváni jako dívky. Nicméně v pubertě u nich dochází k rozvoji ochlupení, sestupují varlata dosud ukrytá v tělní dutině, prohlubuje se hlas a prodlužuje se klitoris. Z 18 subjektů vychovávaných jako dívky jich 17 během puberty  přijalo mužskou identitu a 16 mužskou genderovou roli i přes způsob výchovy.

Z předchozích příkladů by so mohlo zdát, že pohlavní identita je určena chromozomálně. Ostatně všechny subjekty výše uvedených studií měly kombince pohlavních chromozómů XY. Nicméně situace u žen se syndromem úplné necitlivosti na androgeny (cAIS) to vyvrací. Tento syndrom způsobuje, že se u plodu s genotypem XY (tj. běžně mužským) vyvíjí vnejší pohlavní orgány ženského tvaru. Jako děti se pak tito jedinci vyznačují jednoznačnou ženskou identitu a heterosexuální orientaci navzdory svým pohlavním chromozómům jakkoli vzácné vyjímky existují (Wisniewski et al. 2000, Kulshreshtha et al. 2009).

V této souvislosti je vhodné zmínit i ženy se syndromem kongenitální adrenální hyperplázie (CAH). Tato porucha je způsobena nedostatečností nějakého z enzymů na biosyntetické cestě kortizolu. V důsledku toho dochází i k prenatálnímu hromadění androgenů, které u žneských plodů maskulinizuje vnější genitál a mozek. V důsledku toho je u dívek s CAH výrazně častější homosexuální nebo bisexuální orientace a genderově atypické chování. Ačkoli se naprostá většina CAH dívek cítí být ženami, je nespokojenost se svým pohlavím vyšší než v běžné populaci (Hines et al. 2004).

Výše uvedené příklady ukazují, že pohlavní identita je vrozeným znakem a má výraznou biologickou složku. Je rovněž zřejmé, že se na jejím vzniku výrazně podílí hladina androgenů (Swaab 2004). A má-li tedy pohlavní identita biologické pozadí, na jakou strukturu je vázaná, kde ji hledat? V tom nám může pomoci právě studium translidí.

Výzkum pohlavních rozdílů v mozku je totiž metodicky komplikovaný – lze na ně usuzovat na základě anologických rozdílů zjištěných při pokusech na zvířatech nebo pozorováním rozdílů zjištěných u lidských subjektů. Nicméně je třeba mít na paměti, že výsledky zjištěné u laboratorních zvířat nemusejí zcela odpovídat situaci u lidí a výsledky založené na pouhých pozorováních nedokazují příčinnou souvislost mezi jevy (tu lze dokázat pouze manipulativními experimenty, které jsou u člověka z velké části eticky nepřípustné). V případě trans- a intersexuálních lidí si ovšem na experimentátora zahrála sama příroda a proto výsledky získané jejich výzkumem jsou významné nejen z hlediska výzkumu těchto skupin, ale i problematiky pohlaví u člověka všeobecně.

V prvé řadě je třeba opravit přirovnání „mužský mozek v ženském těle“ či alternativního „ženský mozek v mužském“ jako příliš zjednodušující. Ve skutečnosti translidé (alespoň před zahájením horomonální terapie) vykazují ve většině oblastí mozku znaky typické pro své „původní“ pohlaví. Např. Savic et Arver (2011) zkoumali objem jednotlivých částí mozku u homosexuálních (gynefilních) MtF a srovnávali je s kontrolními skupinami běžných mužů a žen. Výsledky zmíněné studie ukázaly, že ve většině oblastí se MtF shodují s muži, avšak průkazně se liší od kontrolní skupiny žen. Pouze v oblasti putamen a thalamu vykazovaly MtF odlišnosti oproti mužům, ale i ženám! Když se podíváme na celkové rozměry mozku, které jsou pohlavně dimorfické, tak ty u translidí před zahájením hormonální terapie zcela odpovídají poměrům běžným u „původního“ pohlaví. K jejich úpravě dochází až po zahájení HRT (Hulschoff Pol et al. 2006). Ostatně, podobné změny byly pozorovány i u hlodavců a pěvců.

Ovšem to, že nejsou rozdíly na úrovni celého mozku neznamená, že je nelze nalézt v jednotlivých částech mozku. A vstkutku byly v mozku objeveny objeveny některé pohlavně dimorfické oblasti, které bývají u translidí vyvinuty ve shodě nikoli s pohlavím chromozomálním, ale naopak s pohlavím, se kterým se identifikují. Jedná se hlavně hlavně o velikost a počet buněk v některých částech mezimozku. Právě mezimozek je logickým objektem studia, protože se jedná o oblast, kde sídlí mnoho z nejzákladnějších lidských instinktů. I naše znalosti z jiných živočišných druhů ukazují na tuto oblast. Bohužel naše současné zobrazovací techniky nám neumožňují dostatečně posoudit stavbu této oblasti za života jedince, takže případné využití pro diagonostiku transsexuality je prozatím nemožné.

Jedna z takových oblastí se nazývá BTSc a nachází se v přední části hypothalamu (mezimozek). Ve studii, která srovnávala rozměry a hustotu neuronů v BTSc u heterosexuálních a homosexuálních mužů, žen a MtF bylo ukázáno, že tyto rozdíly nesouvisí se sexuální orientací subjektu ani s hormonální hladinou v dospělosti (Kruiver et al. 2000, Zhou et al. 1995).

Další oblast, která má nejspíše souvislost s pohlavní identitou je INAH3 (třetí číst interstaciálního jádra předního hypothalamu)(Garcia-Falgueras et Swaab 2008). Tato oblast je známa již z výzkumu sexuální orientace, kdy bylo ukázáno, že u homosexuálních mužů jsou její rozměry v průměru menší než u heterosexuálních, spíše v ženském rozmezí (Byne et al. 2001). U transžen má tato oblast podobné rozměry a hustotu buněk jako u běžných žen, a naopak průkazně se v těchto charakterisitkách liší od mužů.

Rozdíly je možné nalézt nejen ve struktuře mozku, ale fyziologické. Například u MtF byla popsána atypická reakce při čichání pohlavních stereiodů (Berglund et al. 2008). Zatímco v reakci na mužský pohlavní stereoid (AND) vykazovaly MtF stejnou reakci jako běžné ženy, odlišnou od mužů, v reakci na ženský pohlavní stereiod (EST) byly u nich aktivovány jak ženské tak mužské dráhy. Nutno ovšem poznamenat, že žádná MtF nebyla heterosexuální (androfilní), což mohlo výsledek v tomto ohledu ovlivnit.

Rovněž nervové dráhy v mozku aktivované při řešení vizuálně-protorových problémů jsou u MtF odlišné od mužů. Zároveň se aktivace konkterétních drah neliší před a po zahájení hormonální terapie (Schoning et al. 2009).

Podobně, charakter nervových dráh aktivovaných u MtF (před HRT) při erotických stimulech je ve shodě s výsledky pozorovanými u heterosexuálních žen a rozdílný od heterosexuálních mužů (Gizewski 2009)

MtF vykazují podobnou úroveň lateralizace při poslechových testech jako ženy, oproti tomu FtM v těchto testech skórují shodně se svým biologickým pohlavím (Govier et al. 2010). To naznačuje, že transsexulita u FtM a MtF nemusí být vždy zrcadlovým obrazem.

U FtM se při měření místního průtoku krve (rCBF) v mozku zobtazovací metodou SPECT zjistily rozdíly oproti ženám z běžné populace (Nawata et al. 2010). Je zajímavé, že se tyto rozdíly týkaly lobus insularis a přední části gyrus cingulatus, u kterých se předpokládá, že mohou mít podíl na tvorbě mentálního obrazu těla.

Existují zprávy, že se transsexualita vyskytuje v rámci některých rodin častěji, než by odpovídalo náhodě (např. Green 2000). To by naznačovalo nějaký genetický mechanismus vzniku transsexuality. Prozatím se podařilo indetifikovat jediný gen, který by se mohl na vzniku transsexuality (konkétně u MtF) podílet (Hare et al. 2009). Celkem nepřekvapivě se jedná o gen kódující receptor androgenů (tj. skupiny látek, které, jak bylo ukázáno výše, se na vzniku pohlavní identity podílí), jeho delší varianta je u transžen průkazně častější. Ale ani zdaleka se nevyskytuje u všech transžen, je tedy pravděpodobné, že se na vzniku transsexuality podílí více faktorů. K podobnému závěru dospěli ve své práci i Henningsson et al. (2005).

Literatura:

Byne W, Tobet S, Mattiace LA, Lasco MS, Kemether E, Edgar MA (2001): The interstitial nuclei of the human anterior hypothalamus: an investigation of variation with sex, sexual orientation, and HIV status. Horm. Behav. 40: 86–92

Colapinto J (2001): Jak jej příroda stvořila : příběh chlapce, kterého vychovávali jako dívku., Praha, Trtion, 234pp.

Gizewski ER, Krause E, Schlamann M, Happich F, Ladd ME, Forsting M, Senf W. Specific cerebral activation due to visual erotic stimuli in male-to-female transsexuals compared with male and female controls: An fMRI study. (2009): J Sex Med 6:440–8.

Govier E, Diamond M, Wolowiec T, Slade C (2010): Dichotic Listening, Handedness, Brain Organization and Transsexuality. International Journal of Transgenderism 12: 144–154

Green, R. (2000) Family cooccurrence of ‘gender dysphoria’: ten sibling or parent–child pairs. Arch. Sex. Behav. 29: 499–507.

Henningsson S, Westberg L, Nilsson S (2005): Sex steroid related genes and male-to-female transsexualism. Psychoneuroendocrinology 30: 657–664

Hines M, Brook C, Conway GS (2004): Androgen and Psychosexual Development: Core Gender Identity, Sexual Orientation, and Recalled Childhood Gender Role Behavior in Women and Men With Congenital Adrenal Hyperplasia (CAH)., Journal of Sex Research 41(1): 75-81

Hulshoff Pol HE, Cohen-Kettenis PT, Van Haren NEM, Peper JS, Brans RGH, Cahn W, Schnack HG, Gooren LJG, Kahn RS (2006): Changing your sex changes your brain: influences of testosterone and estrogen on adult human brain structure., European Journal of Endocrinology 155: 107–114

Imperato-McGinley J, Peterson RE, Gautier T, Sturla E (1979): Androgens and the evolution of male-gender identity among male pseudohermaphrodites with 5α-reductase deficiency. N. Engl. J. Med. 300:1233-1237

Kruijver FPM, Zhou JN, Pool CW, Hofman MA, Gooren LJG, Swaab DF (2000): Male-to-Female Transsexuals Have Female Neuron Numbers in a Limbic Nucleus., The Journal of Clinical Endocrinology & Metabolism May 85(5): 2034-2041

Kulshreshtha B, Philibert P, Eunice M, Khandelwal SK, Mehta M, Audran F, Paris F, Sultan C, Ammini AC (2009): Apparent male gender identity in a patient with complete androgen insensitivity syndrome. Arch. Sex. Behav. 38(6): 873–5.

Nawata H, Ogomori K, Tanaka M, Nishimura R, Urashima H, Yano R, Takano K, Kuwabara Y (2010): Regional cerebral blood flow changes in female to male gender identity disorder., Psychiatry and Clinical Neurosciences 64: 157–161

Reiner WG, Gearhart JP (2004): Discordant Sexual Identity in Some Genetic Males with Cloacal Exstrophy Assigned to Female Sex at Birth, N. Engl. J. Med. 350: 333-341

Savic I, Arver S (2011): Sex Dimorphism of the Brain in Male-to-Female Transsexuals. Cereb Cortex 5

Schöning S, Engelien A, Bauer C, Kugel H, Kersting A, Roestel C, Zwitserlood P, Pyka M, Dannlowski U, Lehmann W, Heindel W, Arolt V, and Konrad C (2009): Neuroimaging differences in spatial cognition between men and male-to-female transsexuals before and during hormone therapy. J Sex Med 7: 1858–1867.

Swaab DF (2004): Sexual differentiation of the human brain: relevance for gender identity, transsexualism and sexual orientation., Gynecological Endocrinology 19(6): 301-12.

Wisniewski AB, Migeon CJ, Meyer-Bahlburg HFL, Gearhart JP, Berkovitz GD, Brown TR, Money J. (2000): Complete androgen insensitivity syndrome: long-term medical, surgical, and psychosexual outcome. J Clin Endocrinol Metab. 85: 2664-2669

Zhou JN., Hofman MA., Gooren LJ., Swaab DF. (1995) A sex difference in the human brain and its relation to transsexuality. Nature. 378: 68–70

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>